Ach ano, jsem tak lenivé prase. Pořád se jen válím doma, u počítače nebo u televize, a pokud mi to nepokazí mamka s tím, že chce s něčím pomoc, dokážu se válet v posteli od rána až do večera. Ale co, jsou prázdniny, řekla si Jenny a válela si šunky celé prázdniny. Na konci prázdnin jsem si však řekla, že se to pokusím změnit, říkám si to tak poslední 3 roky vždy někdy během prázdnin kdy se moje kondici posune na bod mrazu. Takže co jsmednes udělala? Vytáhla jsem paty z baráku, natáhla boty a psa vzala na vodítko. Vyběhnu první kopec a už málem umírám, pes někde v závěsu, vzdala jsem to hned na začátku a pustila ho z vodítka. Přeběhnu jednu silnici, druhou, koukám dozadu na psa, sama umírám, ale on ještě víc. Však na lidský věk je jí 77, chudinka stará, fenka naše, a já jí nutím běhat. Doběhla jsem tak do půlky plánované trati, sednu si na lavičku a čekám než pes doběhne. Doběhl, celý udýchaný, očichává a vykonává svou potřebu. Rozhodla jsem se ještě ho nebrat na vodítko a ještě se proběhnout, už jsem skoro v třetí čtvrtině, skoro pořád běžím a nevzdávám se, ale najednou vyjede traktor. Řekla jsem si, že přejede a psa někde v závěsu nepřejede určitě. Jenže pes plný nadšení se rozběhl směrem k traktoru a ke mně. Díky bohu že traktorista byla tak ostražitý, že jel pomaleji, rozběhla jsem se k psovi a vzala ho na vodítko. Cestou domu jsem se jen díky psovi jen kochala, už jsem nemohla běžet, přejeli by mi psa.
Co dodat, jen asi to, nikdy neběhejte se psem v letech po silnici. Budete táhnout spíš vy jeho nebo vám, v případě nějakého cvaknutí v hlavě, se rozběhne pod kola jedoucího vozidla, a to nechcete.
-Jenny