V neděli jsem se vydala společně jako vzorná vnučka s babičkou a tetou do fary kde se měla konat jedna výstava. Nejde tu tak o to co jsem viděla nebo, přečetla z kronik, které tam taky byly vystavené, a každý se do nich mohl podívat. Jde tu o to, co se mi přihodilo, když jsme odcházely.
Ve vsi žila kdysi jedna holka, odstěhovala se, kdo ví kam, nebo možná ani nežila, nevím. Každopádně vím, že zde u nás má příbuzné. Hodně jsem jí vídala i v naší ulici když šla společně s kamarádkami na nějakou tu zábavu ve vsi. Kdysi jsem ani nevěděla co je zač, ale teď když jsem se na svět začala koukat lesbickýma očima, jsem zjistila, že ona je vlastně druhou lesbou kterou jsem kdy viděla a znala. Sice už je staršího ročníku, ale ten pocit když víte to, co víte…
Ale k jádru tohoto článku. Už jsme byly všichni tři na odchodu, když vidím jednoho kluka z naší ulice s přítelkyní a, ano i s tou holčinou. Najednou se mi roztlouklo srdce, cítila jsem jakoby neuvěřitelnou nervozitu a úctu k té holce. Věděla jsem, že šla s barvou ven a nijak to netajila. Míjeli jsme se skoro ve dveřích, ona si mě nejspíš ani nevšimla, zato já ano. Pořád jsem se za ní otáčela, když jsme šly ven. V tu chvíli to byl prostě, úplně skvělí pocit, který vás zahřeje u srdce, a řeknete si: „Nejsem v tom sama!“ Ach, neuvěřitelný zážitek, bylo to pro mě velmi velký a skvělí zážitek, i když šlo o skoro neznámou holku. Je prostě tady u mě v zapadákově skvělé najít někoho, kdo s vámi „táhne“ za pomyslný homo provaz.
A co jsem tím vlastně chtěla říci? Asi to že nikdy nevzdávejte naději. Hledáte někoho, kdo vám bude blízký, nebo aspoň kdo s vámi potáhne ten homo provaz? Běžte, hledejte, dívejte se do minulosti, třeba se dozvíte, že dívčina, která vám procházela pod okny, sice nešla za vámi, je také právě ta co s vámi táhne za ten homo provaz.
-Jenny